Systém a lidskost mohou jít ruku v ruce: Moje zkušenost z chráněné dílny

Jsem Tereza Holínková a společně s kolegyní Veronikou Gajdzicovou v Interimky Solutions s.r.o. pomáháme firmám zefektivňovat procesy, ladit pracovní postupy nebo školit týmy.

Když jsem poprvé dostala za úkol pomoci s nastavením procesů v chráněné dílně, brala jsem to hlavně jako výzvu. V tomhle odvětví jsem do té doby neměla žádnou zkušenost. Bylo to něco úplně nového – jiné podmínky, jiný způsob práce, jiná pravidla. Musela jsem si spoustu věcí nastudovat přímo přes Úřad práce. Hodně jsem si s nimi telefonovala, zjišťovala detaily, které nikde nejsou napsané jednoduše. Každý zaměstnanec na úřadě má navíc na starosti jinou oblast – někdo příspěvky, jiný kontrolu smluv, někdo zas samotné uznání dílny. Zorientovat se v tom, co kam patří a jak to celé funguje, byla sama o sobě výzva.

Z kanceláře do dílny

Firma, pro kterou jsme tehdy pracovali – a spolupracujeme s ní dodnes – měla pouze uznání o provozování chráněné dílny, ale chyběla jí kompletní dokumentace, evidence a systémové podklady. Bylo potřeba všechno vytvořit od nuly: směrnice, formuláře, vnitřní pravidla, vzory pracovních smluv, evidenci zaměstnanců OZP i systém pro kontrolu povinností vůči úřadům. Až když do toho člověk začne opravdu pronikat, zjistí, kolik je v tom úskalí. Stačí jediná chyba a všechno se může zhroutit jako domeček z karet. Například pokud firma nezná přesně všechny podmínky a vyplatí mzdu v hotovosti místo přes účet, může tím přijít o uznání chráněného pracovního místa. A to znamená začít celé kolečko znovu – nová žádost, nová dokumentace, nové kontroly, a hlavně spousta času a úsilí navíc.

Myšlenka založit dílnu přitom vznikla z velmi osobního důvodu. Majitel měl v rodině člověka s OZP a viděl, jak těžké je pro tyto lidi uplatnit se na trhu práce. Chtěl vytvořit prostředí, kde budou moci pracovat v klidu, beze stresu a s pocitem, že jsou součástí týmu. Jenže dobrý úmysl sám o sobě nestačí. Chráněná dílna musí plnit přísné podmínky – a těch není málo. Od počtu zaměstnanců s OZP přes vedení evidence, způsob vyplácení mezd, pracovní podmínky, BOZP až po administrativu pro úřady práce. Každá část má svá pravidla a každá chyba se může vymstít, jak už jsem výše zmiňovala.

Výzva, která mě naučila trpělivosti

První týdny byly hodně o hledání a zkoušení. Potřebovala jsem pochopit, jak celý systém funguje, jak se podává žádost o příspěvek, jak vést docházku, co všechno kontroluje ÚP při revizi. V běžné firmě řešíte výkonnost nebo plánování, tady musíte navíc hlídat spoustu věcí, které by vás jinde ani nenapadly. Zpočátku mě to neskutečně zahlcovalo. Ale postupně jsem si začala uvědomovat, že se z téhle výzvy dá vytěžit i něco jiného – zkušenost, která má smysl. Když si v tom člověk udělá pořádek a nastaví systém, všechno začne zapadat. Přesně tohle je práce Interimky, pomáháme lidem a snažíme se jít maximálně do detailu, ze kterého pak vytěžíme maximum.

Jak vytvořit opravdu inkluzivní pracovní prostředí

Chcete, aby se každý zaměstnanec cítil v práci skvěle a naplno využil svůj potenciál? Objevte principy Universal Designu a zjistěte, proč flexibilita a otevřenost v pracovním prostředí nejsou jen trendem, ale nutností pro úspěch moderních týmů.

PŘEČÍST ČLÁNEK

Když práce dává smysl

Skutečná změna ale přišla ve chvíli, kdy jsem začala hledat nové zaměstnance. Do té doby jsem řešila hlavně procesy a dokumentaci, ale najednou jsem začala víc vnímat samotné lidi za tím vším. Zjistila jsem, že spousta uchazečů s OZP je frustrovaná z toho, že je nikdo nechce zaměstnat. Často jsou dlouho doma, bez kontaktu s kolektivem, bez prostředí, kde by se cítili užiteční a přijímaní. Mnozí z nich potřebují hlavně mít kolem sebe lidi, s nimiž mohou mluvit, pracovat a být součástí něčeho. Prostě obyčejnou socializaci. Hodně z nich si chtělo povídat – o tom, co se jim stalo, jak dlouho už jsou bez práce, kolik odmítnutí zažili nebo co všechno zkoušeli. V těch rozhovorech jsem pochopila, že tahle práce má úplně jiný rozměr. Nejde jen o splnění tabulek nebo dotačních podmínek, ale o to, že pomáháte lidem znovu najít místo ve světě práce.

Zároveň jsem narazila i na problém, o kterém se moc nemluví – lidé s OZZ (osoby zdravotně znevýhodněné). Na první pohled by se mohlo zdát, že mají stejné šance jako ostatní, ale není to tak. Některé firmy je odmítají zaměstnat, protože jsou na ně nižší příspěvky od státu než na plně invalidní osoby. A to je podle mě naprosto diskriminační. Tito lidé mají často lehčí formu zdravotního omezení, ale o to těžší pozici – nepatří ani do „běžného“ pracovního prostředí, ani do systému, který by je plně chránil. Mají chuť pracovat, ale chybí jim příležitost.

Přístup firem

Když o tom mluvím s firmami, většina z nich vidí chráněné dílny jen jako možnost „splnit si povinnost“ vůči státu. Jenže to je škoda. Za tím vším je spousta práce, odpovědnosti a především lidí, kteří díky těmto pracovním místům získávají jistotu, že jsou zase součástí běžného života.

Spolupráce s chráněnou dílnou není jen formální akt. Je to způsob, jak propojit svět podnikání s něčím, co má opravdový přesah. A pokud se to dělá poctivě, pomáhá to všem – firmám, lidem i komunitě.

Co mi tato zkušenost dala

Musela jsem změnit přístup. Zjistila jsem, že procesy v chráněné dílně nemůžou být stejné jako v běžné firmě. Musí být srozumitelné, přehledné a přizpůsobené lidem, kteří s nimi pracují. A hlavně – musí dávat smysl jim, ne jen tomu, kdo to řídí. Zároveň jsem pochopila, že tady opravdu platí, že jedna chyba může všechno pokazit. Takže je potřeba mít systém, kontrolu a trpělivost – protože všechno trvá déle, ale výsledek pak stojí za to.

Dnes už tu práci nevnímám jako projekt, ale jako součást svého profesního života. Byla to pro mě škola trpělivosti, pečlivosti i empatie. Ukázala mi, že i „malé“ věci – jako dobře vedená evidence nebo rozhovor se zaměstnancem – mají v tomhle prostředí obrovský význam. A i když mě občas stále překvapí, kolik administrativy a drobných nástrah se v tom skrývá, vím, že to má smysl. Protože za každým dokumentem, kontrolou i tabulkou jsou konkrétní lidé, kteří díky tomu mohou pracovat.

Kdybych měla říct, co mi tahle zkušenost dala, asi to shrnu jednoduše: Ukázala mi, že když se spojí systém, zodpovědnost a obyčejná lidskost, může vzniknout prostředí, které opravdu funguje. A že pomáhat lidem není fráze – stačí jim dát prostor a příležitost ukázat, co v nich je a to je vlastně i směr, kam se ubíráme s kolegyní v naší práci. Snažíme se zapojit jak mozek tak i srdce.